ze začátku, už ze zkušenosti a zvyku čekáte, kdy se objeví první mrtvola, první stalking nebo něco podobně temného, ale kromě tajností, které vidíte, že se dějí mezi manželi, si ničeho nevšimnete. a postupně vám dochází, co bude pointou příběhu, a s nadějí doufáte, že se mýlíte. až na to, že nemýlíte.
Livie a Adam žijí vcelku spokojený život v Anglii s dětmi, které už jim vylétají z hnízda. syn Josh bude nastupovat na stáž v New Yorku, kterou mu Adam zařídil a dcera Marnie studuje na univerzitě v Hong Kongu. řekla bych, docela privilegovaná rodina. blíží se Liviiny čtyřicáté narozeniny, pro které si vysnila obrovskou oslavu s cateringem a harmonogramem večera. celý její život se tedy točí okolo plánování této události.
Marnie s Adamem chystají narozeninové překvapení - Marnie přijede na oslavu do Anglie, a za pár dní se vrátí do Hong Kongu kvůli zkouškám, které ji ve škole čekají. naplánují cestu, která obsahuje tři různé lety (Hong Kong - Káhira - Amsterdam - Londýn), ale na oslavu by měla stihnout dorazit včas. v den oslavy ale Adam zjistí, že v Káhiře spadlo letadlo a nejsou žádní přeživší. poslední zprávu, kterou má od Marnie je ta, že právě zmíněný let nestihne kvůli zpoždění, alei tak se mu nedaří se s ní žádným způsobem spojit. i přesto, že se snaží, panika se v něm pomalu probouzí a pořád zvažuje, jak to oznámit Livii. ví, že nejdříve musí zjistit, jestli Marnie v letadle nebyla, ale co když byla? a tak hovor na tísňovou linku stále odkládá, až se rozhodne, že pokud by přece jen měl dostat špatnou zprávu, nedovolí, aby si Livie svůj den neužila.
poté, co oslava skončí, na linku zavolá a jeho noční můra se naplní. Marnie byla jednou z cestujících. jeho dcera nepřežila let z Káhiry do Amsterdamu. ráno to oznámí Livii, která zprvu nemůže pochopit ani uvěřit, co jí Adam říká. vstupují do nové reality, kterou nevědí, jak zvládnou.
-
já vlastně pořádně nevím, co rozepisovat. jestli to dlouhé čekání nebo tu nervozitu, co se mohlo stát. vedlejší zápletku ani nemá smysl zmiňovat. byl to pro mě dechberoucí příběh, a posledních asi 50 stran jsem četla s knedlíkem v krku, nebudu lhát.
realita toho, jak je život křehký, a někdy se věci "prostě stanou" je k neuvěření, i přesto, že o tom slyšíme každý den. pocity, prázdnota, temnota, nejistota i nedůvěra mi připomněly jeden šrám, co si s sebou nesu, a proto můžu říct, že Paris dokonale popsala tu bezmoc, jakou člověk cítí, když přijde ve vteřině o někoho blízkého.
zanechala bych to tedy jako citově nejnáročnější dílo od doby čtení sérii knížek od Moyes Než jsem tě poznala.
hodnocení: 10/10 🤯
Žádné komentáře:
Okomentovat