dlouho jsem přemýšlela, čím začít. nebyla jsem tu rok, a za ten rok se toho událo tolik. tolik konců a začátků. a já prostě nevěděla, čím ten návrat nakousnout. jestli začátkem týhle podivný doby, začátkem podivnýho systému, kterýmu říkáme ve škole distanční výuka, nebo podivně rozpadajícím se vztahům. ono to totiž jde ruku v ruce s rozhodováním ve stresu, ruku v ruce s prací pod tlakem a taky ruku v ruce s následkama celýho omezování, kterýho už máme všichni dost. člověk si vlastně připadá jako v bezpráví. je to jedinečná příležitost okusit svět omezených možností a svobody, na kterou jsme dosud byli všichni tak hrdí. je to jedinečná příležitost, srovnat si v hlavě co od života chceme, co očekáváme, že dostaneme a taky určit cestu, kterou se vydáme. kdyby to ale nebylo tak dlouhý. a únavný. křičím DOST, ale v duchu, a tak mě nikdo neslyší.
a jsem zpátky. snad proto, abych někde vykřičela svoje myšlenky, snad proto, abych šla v noci s klidem spát. snad proto, abych měla v duši klid, a taky snad proto, abych si mohla odpočinout. dlouho jsem přemýšlela, jestli vůbec začít. vracet se. ale říkám si, proč ne. mám si psát poznámky do mobilu cestou do práce, a nebo se tu vybrečet, a možná potkat jednoho nebo dva další lidi, který si to přečtou, a řeknou si - mluvíš mi z duše!, nebo - jsi úplně mimo. ukázat ze sebe víc, než normálně, možná pro svůj seberozvoj. no a tahle doba, která už je pro mě tak unavující, je asi to, co mi dalo poslední postrčení k tomu, to udělat. vrátit se.
dneska stojím na hranici, kde přepočítávám svoje možnosti. ani ne pro to, že by mě nějaká zvláštní okolnost tlačila, jako spíš pro to, že nevím, kam až za sebe jsem ochotná se vydat, jak moc se omezit, a jestli mi to za to vážně stojí. dívám se na ostatní, a přemýšlím, jak to dělají, jestli jejich den má víc hodin než můj, jestli jsou víc produktivní, jestli si umí lépe zorganizovat čas, a nebo jestli je to pro to, že se začínám ocitat někde, kde úplně nemám být. život dospělých je pro mě asi vážně ještě složitej. práce, škola, škola, práce - a kde je můj osobní život, kde je čas tvořit, žít a taky odpočívat? vážně má den jen dvacet čtyři hodin? není to málo? nebo je toho na mě prostě moc?
škola.
rozhodnutí, pokračovat se studiu pro mě bylo automatický. stejně automatický, jako na vysoký studovat ekonomickou fakultu po střední škole. ani jsem nepřemýšlela, že bych utekla jinam. ani ne proto, že to hltám, jako pro to, že je to vyšlapaná cestička, už něco málo vím a znám, a nemůže mi uškodit, vědět toho víc. poslední dva roky jsem studovala pramálo - jeden rok individuálního plánu, a k tomu brigáda, u který jsem si dokázala určit volno na školu, zábavu a tak. druhej rok už jen bakalářka a jedna zkouška, práce na plný brdo. většina dovolený padla na školu, žádná zábava. takže nevím, co jsem čekala teď, ale je to těžší než všechny moje představy, a to nejsem ani před zkouškovým.
práce.
jednou krátkou větou, poslední dobou, jedna velká noční můra. nekončící. chaotická. stresující. nevděčná. možná to není jedna krátká věta. je to něco, co mě trápí, co je důvodem veškerýho stresu, co v životě současně mám, a taky je to něco, o čem se mi každý večer zdá. a to nechceš. takže, co s tím?
svoboda.
všechny cesty vedou ke svobodě. aspoň v mým životě. svoboda je to, co potřebuju k životu. potřebuju možnosti. asi jsem tak byla vychovaná. abych byla spokojená, musím vědět, že si můžu sama vybrat, že mě nic neomezuje, a že jediný překážky, který přede mnou jsou, jsou ty, který vesele překračuju. tak kam teď můžu vyrazit?!
vztahy.
nevím. jsem hodně přemýšlivej člověk. a prostě nevím. za spoustu věcí je člověk ve svým životě zodpovědnej, ale málokdy je to jednostranná zodpovědnost. na budování i bourání vztahů jsou vždycky dva. vždycky. a tak to prostě podle mě ve světě funguje, a dupu si na to. takže všechny věci, který se udály, nejsou jen ode mě, nebo od druhých. jsou od nás obou. je důležitý si to uvědomit. neházet zodpovědnost na ostatní. vztahy jsou hrozně komplikovaná věc, a i když se někde bouraj, dělaj se díry, který nikdo nelepí, vždycky jsme na to dva. určitý lidi ti životem projdou a nějakou chvíli v něm možná budou, ale dál v něm už nemají žádnou roli. a tak prostě jdou. ve svým životě každej rosteme. někdo víc, někdo míň, ale každej roste, jako strom. každý naše rozhodnutí větví náš život, někde víc, někde míň. je jenom na nás, jaká větev je pro nás důležitá, o kterou se staráme, a kterou necháme shnít nebo sežrat kůrovcem. nemůžeme ale nikdy čekat, že vztah, nebo-li určitá větev našeho života, která zůstane neopečovávaná, bude zdravá. základem zdravýho vztahu je komunikace. a jakmile začne chybět ta, žene se všechno do pekel. ale možná to tak má bejt. možná je to osud, možná je to něco, co se má stát, abyste se začali starat o vztahy, na kterých záleží, abyste otevřely dveře novým začátkům, cestám a přátelstvím.
r.
Žádné komentáře:
Okomentovat