rok 2020 budeme asi každý hodnotit jako velice zvláštní, neočekávaný, plný zvratů, příkazů, zákazů, domácí a rodinné nálady. to je na každém z nás. je na každém, jak tenhle magicky znějící dvacítkovej rok pojal, a co si z něj vzal. u mě je to takhle nějak.
do roku 2020 jsme vstoupili klasicky domácí oslavou při půlnočním přípitku a návštěvy radnice. myslím, že kdybychom spolu byli deset let, mohli bychom to nazývat tradicí, ale ještě nejsme tak daleko, takže to budeme nazývat prostě domácí oslavou. svátky jsou pro mě symbolem pohody a chaosu, a stresu, a vína. jde to vůbec dohromady? hned vysvětlím. svátky pohody to jsou proto, že neslyším ani slovo o práci, chaosu proto, že mi pořád připadá, že nemám dostatečný množství dárků a výzdoby, a lítám proto splašeně po městě každý den, stresu proto, že obvykle během vánoc mám nejvíc času řešit semestrálky a přípravy na zkouškový (a zároveň nejmíň chuti, takže více než polovinu času strávenýho nad přípravou prokrastinuju 🤷🏻♀️), a vína proto, že se to prostě vybízí - sedět, tlachat, popíjet. navštěvovat rodinu, sedět a tlacha a popíjet s nimi. teď už to asi dává smysl, že?
no a v tomhle duchu jsem naskočila na vlak letošního roku, čekajíc, jaký oslavy a zvraty se stanou. čekajíc, v čem zase trochu dospěju, v čem si něco uvědomím, v čem budu zase víc tvrdohlavá, a prostě jak se to celý semele. ačkoli se většina roku, konverzací, zpráv a myšlenek lidí letos točila kolem koronaviru, já se o něm zmiňovat nechci. rok 2020 byl můj rok. rok, kdy mi bylo sladkých 25 let, čtvrtstoletí chcete-li, rok, do kterýho jsem já vkročila poněkud sebejistě. 👀
plánovali jsme zažít spoustu dobrodružství, procestovat zase nějaký místa, a hlavně, vrátit se do Moskvy, která je naše zamilovaná. nic moc z toho nevyšlo, ale ani nás to nijak nepoznamenalo. obecně spolu s Patrikem trávíme většinu volnýho času spolu, a ani letos tomu nebylo jinak. jeden by čekal, že už si budeme lízt na nervy, ale já nemám pocit, že to je náš případ (alespoň já ten pocit nemám 😁). cestování jsme vyměnili za strávený odpoledne nad stolníma hrama, večerním kafem a vínem v oknu našeho malýho bytečku.
studovala jsem už asi tak šedesátým rokem bakaláře (nebo tak to aspoň všem připadalo 🙄), občas jsem měla pocit, že nestuduju vůbec, občas naopak, že učení je nekonečný. mučení. úspěšný ukončení studia je pro každýho radostnou zprávou. každej jsme rád, že jsme to zvládli - ale tady je můj příběh.
celá vysoká pro mě nebyla snadná. dneska si na nic z toho nestěžuju, ale zároveň si přesně pamatuju chvíle, který pro mě byly těžký. pamatuju si, jak pro mě bylo těžký přijmout fakt, že to opravdu není pro každýho, že být v situaci, kdy se můžete spolehnout jen a pouze na sebe, není nic příjemnýho, že studovat a u toho si platit všechny výdaje občas prostě zkloubit nejde. do toho přidejte věk 21, nejistota v tom, že to člověk zvládne, a vykopnutí ze školy za nezvládnutou matiku ve druhém ročníku je tam. tlak okolí, výsměch, nedůvěra, že se vrátím, no nebylo lehký se s tím potýkat, ale já si řekla, že napodruhé si povedu líp. a že to prostě dodělám. nehledě na názory okolí, na školný, na pracovní povinnosti. a voilá.
jinak, já se obecně považuju za člověka, kterej se pořád někam žene - nejsem vyloženě ambiciózní, protože se pořád hledám, a nechci investovat svou energii a čas jen tak promarněně, ale neumím se moc zastavit. neustále si přeju den, kdy nebudu dělat vůbec, ale vůbec nic - a když ta možnost přijde, tak se jí neumím chopit. nechci promarnit den nicneděláním, nechci mít pocit, že z toho dne nic nemám, a tak se zase ženu dál. a tak to bylo pořád dokola. ale letos jsem tak nějak zpomalila, spoustu věcí si v hlavě uspořádala, nebo si pořád ještě uspořádávám (je to vůbec slovo? 🙇🏻♀️).
vždycky jsem měla pocit, že se musím nějak tvářit. nějak chovat. nějak vyjadřovat. mít nějakou pózu. jenom ve chvíli, kdy jsem se s váma cejtila dostatečně bezpečně, jsem tu masku odhodila. je to určitej obrannej mechanismus, a řekla bych, že ho má spousta z nás. ale stalo se vám to obráceně? že jste se s někým přestali cejtit dostatečně bezpečně, až jste se vrátili ke svýmu prvotnímu instinktu - chránit sebe, svoje soukromí, moc neprozradit? já to zažila poprvý. mezi některýma lidma se vytvoří distanc, ale pořád si důvěřujou. tohle já tam neměla. z pravýho (a pořád tomu věřím), kamarádství, se stalo něco neidentifikovatelnýho. občas, když se vaše cesty rozejdou jiným směrem, poznamená vás to. to se asi stalo nám. propadlina mezi námi byla natolik velká, že ani jedna z nás asi nedosáhla k tý druhý. a tak se naše cesty oficiálně rozešly. nedělám z toho drama, na to nemám sílu ani chuť, ale vidím v tom jedno pozitivum. a víte, co to je? že se vyčistil vzduch. spadla určitá cihla z vašeho života, a vy jste lehčí. a za to jsem vděčná. proč se to muselo stát s přátelstvím, to ale netuším.
vyčištěnej vzduch je ale něco, s čím kráčím do roku 2021. nejsem ten typ, co si dává předsevzetí, a pak se jich přestane držet, ale pro letošek bych ráda udělala výjimku. a tak tedy, jakým rokem pro mě má rok 2021 být? všeobecně asi - rokem spokojenosti. a do detailu?
- rokem, kdy si splním další ze svých cílů,
- rokem, kdy se možná na chvíli ztratím, ale nakonec zase najdu,
- rokem, kdy budu pokračovat v cestě, kterou jsem se dala,
- a možná taky konečně rokem, kdy se konečně naučím rusky, aniž bych hledala výmluvy, proč to tentokrát nejde. 😅
a jak to máte s předsevzetím letos vy? ✨
s láskou
r.
Žádné komentáře:
Okomentovat