stojím na zastávce autobusu a přemýšlím, proč. proč je normální obtěžovat cizí lidi. proč je normální jít večer naproti samotné holce, a chtít se jí fyzicky dotýkat. na ulici. proč je normální, že kamarádi postávající opodál se smějou tomu, že vám to není příjemné. proč.
2. jiný den, jiné místo. asi tři týdny zpátky. projdu turniketem na zastávku u firmy. cesta z práce. všední den, odpoledne. opravuje se přední část zastávky, a tak procházím dozadu. kolem rozdělaný práce sedí dělníci různýho věku. už když přicházím, je mi jasný, že to nebude bez komentáře nebo hladových pohledů. "hmmm, ta je pěkná. a má dobrou postavu." není mi dobře, protože jsem nemocná. jsem znechucená. a tak se otočím, a ukážu na ně bez jedinýho komentáře prostředníček. jeden se začne smát, a řekne tomu prvnímu "kámo, ona tě vyfakovala." a přestanou si mě všímat.
3. léto, cesta z práce. sluchátka v uších. u Webasta nastoupí pár. sedne si přede mě. chlap se dívá z okýnka, a v zatáčce se otáčí asi za nějakým kolemjdoucím. všimne si mě a začne zírat. bez okolků. otočí se na mě i žena a začne mu nadávat ať "na ní nečumí". jsem uprostřed jejich konfliktu. on se pořád otáčí, a ona kvůli tomu taky. jestli proto, aby zkontrolovala, že se jí chlapa nesnažím ukrást, nebo proto, aby změřila mě, jako svojí konkurenci? nebo někoho, komu dá přes hubu? koukám do mobilu a pustím si hudbu tak, abych je neslyšela. v centru vystoupím, zastaví mě kolega z práce, který jel stejným autobusem "celou dobu jsem pozoroval, jestli vás budou obtěžovat dál, abych věděl, že jste v pořádku. jinak bych zakročil."
když to vyprávím pár lidem, od některých zaslechnu, že to je proto, že - jsi potetovaná, jsi výrazná, jsi hodně nalíčená, jsi hezká. a to má být some kind of excuse? kdy jsme se ocitli ve světě, kde má kdokoli právo na vás na ulici pokřikovat, obtěžovat, a ještě si u toho myslet, že to je naprosto normální a v pořádku? kdy jsme se ocitli ve světě, kde se ostatní smějou tomu, že vás někdo obtěžuje, že vás někdo uvádí do nekomfortní zóny? ptám se, kdy?
proč se mám já cítit znechuceně, špatně, proč mám mít já strach jít večer centrem města plného lidí sama? já tomu prostě nerozumím. a přesto se tak cítím.
za ty roky bych se nedokázala ani dopočítat toho, kolikrát mě někdo podobným způsobem obtěžoval. kolikrát jsem na ulici slyšela, že jsem namyšlená kráva jenom proto, že jsem na všechny ty sexistický poznámky neodpověděla. kolik očí si mě změřilo pohledem, jako kdybych byla první žena, kterou viděli po 20 letech v opuštěné krajině. za ty roky to bylo nesčetněkrát, ani nechci přemýšlet nad tím, na jaké číslo bychom se dostali. za ty roky se taky mnohokrát znásobil můj strach chodit někam sama.
když jsem dospívala, bydlela jsem v malé vesnici, a občas jsem z vedlejšího města šla pěšky domů sama. vždycky jsem měla strach, a i když jsem za celou cestu nepotkala živou duši, tak jsem po příchodu domů (kde jsem bydlela sama), zkontrolovala všechny místnosti a okna, zamkla dveře na dva západy, zatáhla všechny žaluzie, a teprve potom se cítila v bezpečí. když jsme jeli z diskotéky autem, vždycky řídil kamarád, něčí rodič, nebo kamarád mého kamaráda. nikdy jsem neměla strach. až když jsem jednou zůstala s něčím kamarádem v autě sama, protože jsem byla "poslední zastávka" na jeho cestě domů. asi dva kilometry před vesnicí zastavil auto, u budov zemědělského družstva, které roky nefungovalo. rozepl si bezpečnostní pás, a začal si rozepínat kalhoty s tím, že to zabere jen chvilku, a že mě přeci veze domů zadarmo. v životě jsem neměla takovej strach. místo panickýho breku, kterej jsem měla schovanej někde uvnitř na později, jsem se do něj opřela, že jsem mu řekla, že na benzín mu dám, a že pokud to je problém, tak si můžu vystoupit a dojít domů pěšky. on mě pořád přemlouval, pamatuju si, jak mi říkal, ať mu to udělám jen rukou, a stisknul tu mojí a táhl jí ke svýmu rozkroku - já svůj předchozí projev zopakovala, on mě pustil, nastartoval auto, že o nic nejde a doveze mě do vesnice. hned nastartoval, aniž bych stihla vystopit. neřekla jsem mu, kde bydlím, a naschvál se nechala vysadit u úplně jiného domu a čekala jsem, až uvidím jeho auto mizet v zatáčce, než jsem se rozeběhla domů. tam jsem hrozně dlouho brečela. kromě jednoho kamaráda jsem to nikomu neřekla, a byl to shodou okolností i jeho kamarád. od té doby se mnou vždycky jezdil až domů a pak se nechával vozit zpátky, jen aby věděl, že jsem dojela v pořádku.
vždycky jsem se za to styděla. ne za to, že se to stalo zrovna mně, ale za to, že se to vůbec mohlo stát, když to pro mě nebyl úplně cizí člověk.
____________________________________________________________________________________________________________________
občas přemýšlím, proč muži nabývají dojmu, že chování žen si říká o takové jednání. občas přemýšlím, proč se o tom víc nemluví. proč se neříká ženám, že to NENÍ v pořádku. protože přece není. není normální, že jdu domů, a někdo si myslí, že má právo na mě pokřikovat, že má právo jít mi naproti a něčeho se ode mně dožadovat nebo dokonce že má právo mít se mnou jakejkoli fyzickej kontakt.
proč se jako ženy učíme žít s tím, že nás někdo neustále obtěžuje? proč se o tom víc nemluví?
já mám dneska přímo panickou hrůzu z toho, že bych měla jít někam v noci sama. když jdu po ulici sama, a naproti vidím přibližující se siluetu, vždycky přecházím na druhou stranu. vždycky pospíchám, i když téměř nemůžu popadnout dech. vždycky se otáčím, jestli někdo nejde za mnou. když zajdu za roh k baráku, už mám klíč v ruce a skoro běžím, jen abych měla jistotu, že stihnu doběhnout domů i v případě, že za mnou přece jen někdo šel.
žádné oblečení, makeup ani tetování, by nemělo být pro nikoho důvodem myslet si, že má na vás jakýkoli právo. a stejně se to děje. stejně se o tom mlčí. stejně se zodpovědnost shazuje na ženy.
je smutný, do jakýho světa jsme vyrostli. moc smutný.
r.
Žádné komentáře:
Okomentovat