nikdy by mě nenapadlo, že budu studovat po nocích a o víkendech. teda, sama jsem se pro to před 3 lety rozhodla, ale za naprosto jiné situace, na naprosto jiném místě a s naprosto jinými hodnotami. v tu dobu jsem viděla jen to, že s individuálním plánem, který mi odpustil docházku za večerní zpracovávání doplňkových úkolů, se to dá s 40hodinnovým úvazkem zvládnout. že napsat bakalářku během dovolené, svátků a víkendů je naprosto normální. že učit se na státnice po práci, před prací a místo spánku se po určitou dobu dá. a na základě toho jsem se rozhodla ve studiu pokračovat. jenže mi nedošla jedna malá věc. - že když nastoupím na navazující studium, budu muset ve dvou letech splnit 120 kreditů. to je tak 6 předmětů za semestr. 6 zkoušek, 6 semestrálních prací dost často dlouhých skoro jako celá bakalářka. a taky skupinové práce. s lidmi, které jsme díky pandemii viděli asi dvakrát. s lidmi, se kterými máme odlišné pracovní povinnosti, pracovní a soukromé rozvrhy, studijní zvyky a taky názory.
vždycky jsem byla člověk, kterej si toho na sebe nakládá víc než musí. asi to mám prostě v povaze. nebo tím, že se neustále snažím zaměstnat hlavu, odvádím pozornost od věcí, který bych řešit ve svým životě měla. co já vím. jedno je pro mě už ale jasný. zrovna teď, když toho mám až nad hlavu, mám jedno zbožný přání. tu školu co nejdřív dodělat, a už se do ní nikdy nevracet.
a přitom to není studium, co mě nebaví, ale kombinace studia a práce je pro mě v čase čím dál náročnější! neumím si představit další rok chození do školy, nočního učení, vstávání do práce ve 4, abych měla odpoledne pro studium čas. neumím si představit další rok, kdy žádná "dovolená" nepatří mně, pro můj relax. a taky si neumím představit další rok složitýmu plánování práce tak, aby mi nenarušovala školní povinnosti, které nejdou přesunout. jak to řeší ostatní? mají toho taky plný zuby, nebo si jdou za svými cíly tak, že ani nevidí, kolik úsilí to stojí? kolik času a probdělých nocí? - kdybych si mohla vybrat, tak si vždycky vyberu školu. studium je pro mě způsob vzdělávání se a rozšiřování svých obzorů nad běžnej rámce. bohužel, ale - pro to, aby člověk mohl dospěle žít, jako se od vás v šestadvaceti očekává, měli byste mít pravidelný příjem. a na ten jsem si za ty tři poslední roky zvykla, a i když já bych si z něj pro dobro studia byla ochotná kus uříznout, zaměstnavatel to nevnímá dobře. vtipné, no. navíc se můj život potkal s tolika změnami za poslední půl rok, že už chci na chvíli pohov. chci pohov od vyřizování věcí v životě, který se táhnou zbytečně dlouho, chci pohov od hledání jistoty v práci v době nejistoty. chci pohov od učení. chci si chvíli užívat ticho a dobrou knížku. noční procházky a víkendovej maraton na Netflixu. zastavit čas od povinností. aspoň na chvíli.
ujasnit si, jakým směrem chci v životě jít. jestli tam, kde stojím, jsem správně. v době lockdownu, kdy si všichni kolem dávali dohromady svoje životní priority, jsem já chodila do práce. a tiše, a ne vždy úplně tiše, záviděla tu svobodu, kterou ostatní získali jako darem. někteří i přes to, že jí nechtěli, že si jí nemohli dovolit. pomotané, co?
a tak tu dneska zase sedím, v hlavě tisíc myšlenek, na laptopu tisíc záložek a přede mnou tisíc blížících se deadlinů. tak hurá do práce.
r.
Žádné komentáře:
Okomentovat