ve chvíli, kdy se mentálně necítím zdravá, se to odráží na celý kvalitě mýho života. jednám podle toho, vnímám podle toho okolí, myslím podle toho. a ne, nebýt mentálně zdravá neznamená, že jste nějakej psychopat, kterej to v hlavě nemá v pořádku. jen s hlavou je to stejně, jako s tělem. obojí se musí opečovávat, a když není zdravé, tak léčit. když se necítíte fyzicky dobře, zůstanete doma, a odpočinete si. když se ale necítíte dobře psychicky, nikdo si nemyslí, že s tím nemůžete normálně fungovat. že to je důvod pro to, zůstat doma. že mentální zdraví je stejně důležitý jako to fyzický. ve společnosti obecně, a dost možná konkrétně v naší český společnosti, je mentální zdraví stavěno na vedlejší kolej. protože se o mentálním zdraví nemluví tak jednoduše, jako o tom fyzickým. protože není tak lehký, rozumět tomu, jak se člověk uvnitř cítí, stejně, jako rozumět tomu, jak bolí rozseknutý koleno. možná.
možná není lehký o tom mluvit, ale určitě je jednodušší o tom psát. občas je mi z toho do breku. občas si myslím, že budu mít mental breakdown, protože už všechnu tu tíhu nedokážu nést. s úsměvem, celý den mezi lidma, celý den ve společnosti, která nečeká a ani nechce, abyste nad těma pocitama přemýšleli. možná proto píšu. někdy na papír, někdy v mobilu do poznámek, někdy na počítači, a někdy sem. někdy sama doma nahlas přemýšlím o tom, co si zasloužím, a snažím se z ramenou tu tíhu smést. někdy přemýšlím, jestli můžu vědět, co znamená pure happiness, a jestli bych si ho vůbec uměla užít. někdy přemýšlím, proč vlastně tolik přemýšlím. je to začarovanej kruh.
__
vždycky jsem si hodnoty stavěla na tom, jak mě vnímá okolí. jako bych musela splňovat nějaký kritéria, aby mě společnost přijala. už odmala. mezi mnou a bráchou byl velkej rozdíl. on dělal průsery, nosil domů špatný známky. a tak já cítila potřebu být to hodný dítě. to, který domů nosí jedničky. lidi s průměrnými známkama šli na učňák, ale já šla s výtečným prospěchem na ekonomku. abych dokázala, že jsem chytrá. když jsem šla na bakaláře, a nezvládla matiku, musela jsem odejít. musela jsem se na školu vrátit, protože jsem musela sobě i ostatním dokázat, že já tna to mám. sama jsem se rozhodla jít studovat inženýrský studium, i když mně nikdy o titul nešlo. jenom, abych dokázala, že i na tohle mám. konstantně jsem se úmyslně tlačila do nekomfortní zóny. odjakživa. a tak jsem se dotlačila do práce, z který chodím domů s brekem. a až tenhle moment mi byl zadostiučiněním. už nechci nikomu dokazovat, na co všechno mám. už se nechci nutit zůstávat v místě, který mi není komfortní. už nechci říkat, že tomu dám čas, když to evidentně ničemu nepomáhá. už nechci přemýšlet nad tím, proč zůstávat někde, kde jsem nešťastná. chci začít dělat věci pro sebe. proto, abych byla šťastná. proto, abych chodila domů s pozitivní náladou. abych byla zase volná.
a uvědomit si to, mi trvalo zatraceně dlouho. stálo to hodně probrečených dní, hodně nešťastných konverzací, hodně úprkných útěků, hodně vychladlých nápadů a hodně bezesných nocí. ale uvědomila jsem si to. a to je první a nejdůležitější krok k tomu, změnit něco ve svým životě. abych mohla říct - jo, jsem v pohodě. a myslela to.
__
co chci ale říct je to, že je v pořádku o tom mluvit. je v pořádku ráno otevřít oči a mít problém vstát z postele. je v pořádku brečet. je v pořádku si dát od života na chvíli pauzu, a věnovat se jenom a pouze sobě. starat se o sebe. je v pořádku položit hovor, když s někým nechci mluvit. je v pořádku jít si lehnout, protože už nemůžu. je v pořádku začít křičet, když mám pocit, že mě nikdo neposlouchá. a taky je v pořádku říct si o pomoc, když máte pocit, že to bez ní nezvládnete. mluvit s kamarádem, s přítelem, s rodinou. nebo klidně s někým cizím. nebo sám se sebou. jen vy můžete uznat, jakou podporu nejvíc potřebujete. ❤️
s láskou
r.
Žádné komentáře:
Okomentovat