je potřeba být upřímný. k sobě. k ostatním. hlavně k sobě. tam to začíná. bez uvědomění si reálný situace, bez pozlátka kolem, prostě čistě narovinu, se nikam doopravdy nedostaneme. ne vždycky takový uvědomění musí být zrovna příjemný, ale jo, je to přesně to, co v životě potřebujeme. každej si žijeme v nějaký svojí bublině, a když jednou praskne, nedokážeme ten svět snýst. tímhle uvědoměním si tedy budujeme jakousi imunitu vůči bolístkám, který se nám můžou dít. nejde teda o to, si všechno v životě pojmenovávat, hledat důvody proč se to děje, jaký okolnosti k tomu vedli. jde o to se naučit těm situacím postavit, umět je přijmout tak, jak jsou - bez obalu.
chápejte mě dobře, já pořád věřím v nějakej osud, ale taky věřím tomu, že si jsme každý svým vlastním strůjcem štěstí, a máme určitou moc věci řídit, a když už ne zcela řídit, tak malýma rozhodnutíma, otřesama, ovlivňovat. každýmu se může stát, že se na nějakej čas vychýlí ze svý oběžný dráhy (nebo se ocitne v úplně jiný galaxii), kterou nazýváme život, a může trvat dýl i míň dlouho se vrátit zpátky, ale o to může bejt kouzelnější ten proces učení se krás života, žejo. důležitý je říct si narovinu, kam chceme mířit. protože to je ta nejkratší cesta, jak se tam dostat. i když se to může zdát těžký, nebo i někomu třeba jako úplná blbost.
s láskou
r.
Žádné komentáře:
Okomentovat