bez obalu ~ pomalu mizící krajíčky svobody.

jsou to dva roky, co nežijeme úplně normální život. jsou to dva roky, co nám před očima utahovali kohoutky svobody, do kterých se mnozí z nás, včetně mě, narodili. jsou to dva roky, které se nakonec v životě ztratí, ale už nám je nikdo nevrátí. začalo to strachem z neznámého, pokračovalo solidaritou tam, kde ani stát zaopatřit nedokázal, nadějí na lepší zítřky, které ne a ne přijít, bezmocí cokoli udělat, únavou a vyčerpáním z nekonečně se měnícího nekonečného seznamu věcí, co nesmíme, co musíme, a co nám je doporučeno. svitky naděje ve formě očkování, nových slabších mutací a kdoví čeho dalšího, kde se naše stmelená společnost dělila. láska k člověku znovu přešla do pozadí a do čela přišel jájismus. já si myslím, já stojím za názorem, já ti říkám, já tohle, já tamto. je to zvláštní pozorovat. jak se strachem dokáže společnost stmelit, být za jedno. jak postupem času, únavou a ztrátou chuti do čehokoli, rostoucí záští a urputností, ať jedním, či druhým směrem, se společnost zase dokáže rozdělit. 

no a co je nejlepší lék na rozdělenou společnost? podle tohohle vzorce je nejjednodušším řešením, uvést ji zase do strachu. a tak tu máme válku na Ukrajině. kdo to, co se na Ukrajině děje, neoznačuje za válku, považuju za čirýho blázna. ale bláznovství je povoleno, to mě zase nechápejte špatně. já jsem srdcem liberál, a myslet si může kdo chce, co chce, včetně mě. u situace s Ukrajinou ovšem můžeme vidět mnohem rychlejší průběh. rychlejší, než prodělání Covidu, dalo by se říct. já nejsem žádnej psycholog, a kdo mě zná, pravděpodobně, stejně jako já usoudí, že bych spíš jednoho potřebovala, ale žádnou válku jsem přímo nezažila, a pravděpodobně všichni, kdo tohle čtou taky ne, takže jsme spíš tiší pozorovatelé. někteří z nás ne tak moc tiší, jak bychom si přáli, a od některých bychom chtěli vidět víc než jen tiché pokývání hlavou.

konflikt, o kterém se bavíme, je tedy bezesporu válečný. v tom máme snad všichni jasno. není to konflikt, který se tu vzal zničehonic. je to jen konflikt, o kterém se mluvilo tak málo, že spoustu z nás ani netušilo, že se děje. a jak by taky mohlo? poslední dva roky žijeme jako na horské dráze, a každá naděje, každé rozvolnění pro nás znamenalo malé sobecké vítězství v tom, že jsme zase o krůček blíž k žití života po vlastní ose. pády a vzestupy takové, za které budeme plně zodpovědní, dobrodružství, která budeme chtít podnikat a nebudeme nabádáni, či přímo odvraceni od jejich podnikání. nebo od podnikání všeobecně. a tak jsme se začali motat z tohohle bludiště, a teď zase nerozumíme tomu, kde stojíme. tohle přeci není svět, ze kterého jsme před dvěma lety odešli. to rozhodně není.

člověk nemusí být úplně historik, nemusí mít ani spoustu informací pro to, aby si na to udělal vlastní názor. ono, když se probudíte do slunného dne, kde vás při prvním spuštění televizního programu nebo scrollování zpráv, kterým se nevyhnete ani na sociálních sítích, vás dokáže realita, ve které jiní žijí, docela sejmout. a tak hledáte, voláte, píšete, potřebujete víc. potřebujete vědět, že to není jen sen, že jste se opravdu probudili do takové reality, jakou vám ji naservírovali. a to žijete s největší pravděpodobností v jiném, „neohroženém“ státu. nikdo ovšem neříká, že pro porozumění dané problematiky vám stačí ta troška informací, kterým se najednou začala média věnovat. a teď je to na vás, jestli máte dostatek síly na to, začít hledat, ověřovat, interpretovat dál. být vůči tomu zaujatí. každý zvolil jinou cestu, ale všeobecně je důležité upozornit, že sbírat přehršel informací, věnovat svou plnou pozornost takhle těžkým tématům nesvědčí ničímu zdraví. mentálnímu rozhodně ne. a vy určitě víte, že já jsem člověk hodně přemýšlivý, a mentální zdraví je pro mě více než důležité, a je mu nutné přikládat stejnou, ne-li větší váhu než zdraví fyzickému. na což se velmi často zapomíná.

člověk jako já by doufal, že jsme se snad už dostatečně poučili. že už jsme si snad zažili dost zla v minulosti na to, abychom rozpoutávali a dmýchali další. já vím, asi jsem naivní, a ani netvrdím, že vidím nějak dalece, že rozumím všem historickým souvislostem, a že se vyznám v dnešní politice, ale tohle je pro mě zklamání. zklamání lidí, zklamání určité víry v lepší budoucnost. zklamání z toho, že místo, abychom šli civilizovaně dopředu, se vracíme zpět, a to mílovými kroky. velké zklamání.

není mi souzeno posuzovat, na čí straně je pravda, a vždycky se říká – na každém šprochu, pravdy trochu. ale jako člověk, jako člověk, co plánuje na téhle zemi žít dalších 50 let, mám pocit bezmoci a strachu. víte, já nechci srovnávat dnešní situaci k žádnému historickému milníku, a přitom mi jich hned několik vlezlo na mysl. poslední dva roky nám byla svoboda ukrajována velkými díly, a s postupujícími dny vidím, jak se to děje někde jinde. a je mi z toho smutno. je mi líto lidí, kterých se to dotýká, a to můžou být na Ukrajině i v Rusku. vůči nikomu žádnou nenávist nechovám. lidé jsou v mocenském boji vždy pěšáci. vždy v první linii. vždy ti, kterých se to dotkne první, a v největší míře. a přesto, že já si to uvědomuji, spoustu lidí zcela evidentně ne.

z druhé strany, mám dojem, naprosto fatálně selhal lidský faktor. buď všechna vyjednávání, která před invazí probíhala, byla značně podhodnocena, nebo Putin naprosto zešílel. možná je to kombinací obou. druhé části ale věřím naprosto bezmezně. jen šílenec totiž může věřit, že osvobozuje tam, odkud před ním utíkají miliony lidí. jen šílenec si může myslet, že koná heroické činy, a přitom odříznout své obyvatele od médií a sociálních sítí, které nejsou pod kontrolou ruské propagandy a trestat je za nesouhlas s válkou. jen šílenec může v roce 2022 vtrhnout do cizí země a nastolovat v ní „pořádek“, dle vlastního obrazu. jen šílenec si může myslet, že má jakékoli právo vtrhnout do života jiných lidí, a rozhodovat za ně, co je správné, a co ne. a ne vtrhnout obrazně, ale vtrhnout tam tanky. na sílu.

abyste mi rozuměli – já mám Rusko ráda – kulturní a historické památky. země jako taková nemůže za to, kdo ji vede. v minulosti snad víc než kde jinde, se s takovými šílenci potýkali právě Rusové. a ani nevím, co dobrého vzešlo ze Sovětského svazu. jestli vůbec něco. politická situace této země mi je záhadou, a nikdy záhadou být nepřestane. snad je to ruská pýcha, snad neopouštějící touha po moci, ale nesvoboda, která se tam děje, nemá ani ždibek mojí sympatie. nikdy mít nebude, protože já mám svobodu ráda minimálně v takové míře, v jaké se mi dostává – a to je nepoznatelně víc než lidem v Rusku. ať už si to uvědomují, nebo ne.

jsou to jen lidé. všichni jsme jen lidé. a teď mě opravte, pokud se mýlím, ale Češi všeobecně pravoslavné lidi moc neoslavují. taky mi je jasné, proč – zarputilost minulosti, uzavřené mysli vůči novým, jiným informacím. prostě jsme zabředli někde v minulosti. ještě před měsícem běžný Čech nedokázal rozpoznat Ukrajince od Rusa. ještě před měsícem byl pro něj každý Ukrajinec „prostě úkáčko“ (i přesto, že označení UK nemá s Ukrajinou vůbec nic společného, vážení). pak na Ukrajinu vtrhly ruské tanky, a samozřejmě, že to obměkčilo naše ztvrdlá srdce – nikdo nechce válku. v některých lidech tento vpád také mohl vyvolat nepěkné vzpomínky. s postupujícím časem, s větším množstvím informací, než je zdrávo, aby člověk během dne přijímal, ovšem začal tento válečný konflikt v lidech vyvolávat strach.

teď tu nemluvím o strachu z toho, že ruské tanky vtrhnou do naší malé zemičky (i když samozřejmě jedinou jistotou je, že není žádná jistota), ale přepadl nás strach z toho, co se u nás děje. spousta Ukrajinců (resp. Ukrajinek a dětí) sbalilo pár základních životních potřeb, a vydalo se na útěk. popravdě, kdybych já byla v té samé situaci, jednám naprosto stejně – pud sebezáchovy. valná většina z nich zůstává v Polsku, ale spousta z nich míří, nebo už se objevila v Čechách. a s tím je potřeba zajištění humanitární a peněžité potřeby. což v očích Čechů, kteří všeobecně nikdy nejsou spokojení, znamená, že budeme muset být solidární víc, než jsme si původně představovali. očima uprchlíků se na to samozřejmě nedívá úplně každý, a proto se každý tento Čech cítí okraden o jakýsi příspěvek, který těmto obětem jako země máme poskytovat. každý tento Čech má nyní pocit, že o něj je v jeho zemi postaráno hůř, než o cizince, který sem přišel s prominutím s holou prdelí. a přitom se úplně zapomíná na to, že je potřeba řešit první věci první – a první a hlavní je nyní bezpečí těchto obyvatel.

každá válka bude mít dopady. samozřejmě i u nás, to dává smysl. ať už jde o dodávky surovin nezbytných pro produkci, ať už jde o extrémní nárůst obyvatel prakticky ze dne na den a přetěžování systému ve všech ohledech. ale proto víc, než kdy dřív, bychom měli chtít MÍR. já říkám válce velké NE, a jako pisálek a introvert je to asi jediné, na co se zmůžu, ale je to taky to nejmenší, co můžu udělat. a tak to dělám. válku NE!

střízlivá snad víc než kdy dřív, s láskou

R.