Paula Hawkins: Pomalu hořící oheň

už delší dobu tu nebylo knížní okénko. tak nějak jsem doufala, že ho dokážu vést pravidelně, stejně jako číst knihy, ale často mi ve čtení brání další povinnosti, vůči kterým bych se cítila provinile. a tak odkládám, odkládám a odkládám. a nejhorší je, když odkládáte v průběhu čtení knížky. já nejsem typ člověka, kterýho baví číst knížku měsíc po kouskách, já jsem člověk, kterej si ke knížce sedne, a když se začte, bude jí číst třeba do dvou do rána, jen aby jí prostě dočetl a zažil to napětí, to vzrušení, který knížka nabízí. a trochu mě mrzí, že jsem právě s tímhle titulem ten pocit nezažila, protože věřím, že by potom moje vnímání bylo taky trochu jinačí.

Pomalu hořící oheň jsem dostala od babičky k Vánocům, a je to třetí knížka v řadě od Pauly Hawkins, kterou jsem četla. tituly Dívka ve vlaku a Do vody jsem četla v pořadí, ve kterém vycházely, a asi i v tomhle pořadí bych zhodnotila jejich kvalitu. takhle - všechny podle mě stojí za přečtení, ale příběh od příběhu, jak to člověk v čase a s odstupem čte, mě baví víc. pro mě byla Dívka ve vlaku trochu složitější na čtení, celkem mě bavila, ale ne natolik, abych jí četla znovu (a teď už je stejně řadu let ztracená, a nehodlám se pouštět do jejího znovuzískání, budiž jí země lehká). Do vody pro mě autorka získala úplně jinej rozměr, a pamatuju, že moje babička ze struktury knížky úplně nadšená nebyla, nebo rozhodně ne natolik, jako já, a tak mě jí podarovala, za což jsem vděčná, protože díky tomu jsem začala vlastnit aspoň jeden titul téhle autorky, a navíc taky ten, kterej mě bavil rozhodně víc než ten první.

takže, když jsem se po dočtení knížek od Heather Morris dostala k téhle, měla jsem radost, že je to od autora, kterýho znám, a mám pocit, že se někam kvalitou psaní posouvá. taky jsem samozřejmě měla radost ze změny tématu, protože je to vždycky trochu vykročení z komfortní zóny - ne, že bych thrillery nečetla (je evidentní, že je čtu ze všech knížek nejčastěji, možná i proto, že můj knižní dodavatel - babička, je nakupuje ve velkém, a vždy se se mnou podělí o novinky, které má, a já si odvážím čtení na rok dopředu), ale po čtení reálného příběhu, ještě z tak těžkého životního období osoby, o které příběh vypráví, je to prostě změna, a chvíli trvá, než se dokážu zadaptovat. 

nerada knížku hodnotím v průběhu čtení, ale tím, že jsem tuhle měla opravdu dlouho rozečtenou, usuzuju, že mě evidentně příběh zaujal. nic se totiž nedělá hůř, než vracet se k rozečtené knížce, která vás vlastně úplně nezaujala. takže - chytlavost asi za jedna. 

příběh je sám o sobě komplikovanější, to hádám, že už je prostě autorky styl, a i když mám ráda zápletky, nerada s v příběhu ztrácím a pořád měním podezřelého. v tomhle příběhu, kdy je zabit mladý Daniel na svém houseboatu několika bodnými ranami, se to podezřelými jenom hemží, protože jeho život není nijak lehký už od raného dětství. 

pro začátek - vystupuje zde několik postav, jejichž vztahy jsou vzájemně propletené, a chvíli mi trvalo dát si jedna a jedna dohromady. zjednodušeně řečeno - Daniel má tetu a strýce, se kterými nemá úplně otevřeně dobrý vztah (alespoň ta myšlenka je oficiálně popouzena), udržuje intimní vztah s Laurou, poškozenou Laurou na těle i duši, která vypomáhá s nákupy starší dámě Irene, jež je sousedkou Danielovy matky. Danielovou sousedkou je taky trochu poškozená dáma Miriam, která má za sebou ošklivou zkušenost z raného mládí, a jejíž příběh Danielův otec zneužil pro napsání vlastní knihy, už mě chápete? na začátku jsem se v tom trochu nevyznala, ale čím dál člověk čte, tím víc začíná rozumět liniím vztahů a dynamice vzájemných příběhů. 

vyšetřování vraždy Daniela je vede právě k Lauře na základě svědectví Miriam, která ji viděla nad ránem opouštět Danielův houseboat. historie Laury, která je plná různých zkratů v chování a vyostřených vztazích její neschopností nebo neochotou přemýšlet nad slovy, která vypouští z úst, je pro policii jasným znakem, že v jejím psychickém rozpoložení by daného činu byla schopna. 

i jako čtenář jsem chvíli váhala, zda by to opravdu nemohla být, i přesto, že vím, že v takových příbězích bývá očividný viník zpravidla nevinen, ale její výpadky paměti, jednání v afektu a určitá vlna agrese ve vypjatějších situacích mě naváděla, že v tomto případě, by se mohl příběh vymykat stardardu.

samozřejmě, že dlouhou dobu nemají vůči Lauře žádné důkazy, a tak sázejí pouze na domněnku, ke které se na základě jistého svědectví upjaly, a tak si pozorný čtenář musí hlídat každé slovo, každý čin, aby dokázal prokouknout, kdo by mohl být vrahem. 

protože je příběh prolínán vzpomínkami i příběhem Miriam (knihou Danielova strýce), je docela jednoduché poznat jednotlivé postavy. za konečný zvrat velké díky, protože až do určitého okamžiku jsem podezřívala z vraždy naprosto někoho jiného, než kdo skutečně vrahem byl! a nerada bych to vyžvanila. 

_

co tedy musím uznat, že vyprávění knížky "ta, která vyvázla", kterou napsal v příběhu Danielův strýc je typ knížky, který by mě pravděpodobně dokázal pohltit více a lépe, než samotný Pomalu hořící oheň. na druhou stranu tu bylo poskytnuto několik naprosto odlišných životních situací, ve kterých se postavy objevily nebo kterými procházely, že to bylo jako kdybych četla příběhů deset, a to mě baví.

hodnocení: 8/10 👍

s láskou

r.