sobota 23. července 2022

Alena Mornštajnová: Listopád

maja nebyla hrdinka. neměla velké sny a netoužila po věcech, které nemohla mít.

během života se smířila se spoustou věcí. smířila se s nimi, ale nikdy si nemyslela, že systém, ve kterém žije, je správný. prostě jen neviděla jiné východisko. byl to stav hibernace, v němž přežívala většina lidí socialistického tábora, a zdálo se, že jen tak neskončí.

maja byla v šedesátém osmém roce malá holčička, přesto ještě za víc než deset let neměla šanci být přijata na vysokou školu, protože táta se na začátku normalizace raději nechal sesadit z funkce vedoucího účtárny a šel pracovat do skladu, než by okupačním armádám veřejně poděkoval za zásah proti silám pokoušejícím se o revizi socialismu.

maja byla ochotná přijmout skutečnost, že se nestane lékařkou, vyrovnala se s pomyšlením, že nikdy nebude studovat na vysoké škole, přestože studium byla cesta, kterou si pro sebe představovala. v dospívání toužila procestovat svět, ale v dospělosti přesvědčila sebe samu, že jsou důležitější věci než cestovní pas. věděla, že jsou knihy, které si nepřečte, myšlenky, které nesmí vyslovit nahlas. nesvoboda byla cena, kterou platila za pochybnou jistotu, že pokud se přizpůsobí, stát se o ni postará. jako pán o psa přivázaného k boudě. 

ale byly i věci, s nimiž se vyrovnat nedokázala. třeba s pomyšlením, že bude muset naučit své děti lhát, aby mohly v rámci systému prožít ne-li spokojený, tak alespoň bezpečný život. a že i pro ně bude téměř nemožné, aby naplnily své obyčejné sny a přání nebo měli šanci se o to přinejmenším pokusit. 

to kvůli svým dětem se maja rozhodla, že půjde na náměstí, postaví se na vyvýšené pódium a udělá, co je v jejích silách, aby se věci obrátily k lepšímu.

_______________

ani nevím, kde začít. knížky mám ráda, ale poslední roky jsem moc pozornosti českým autorům nevěnovala. listopád jsem ovšem měla v merku od chvíle, kdy o něm vyšla zmínka v Elle. jak to tak se mnou bývá, reálný čtení už je potom na delší dobu, ještě tím, že mě babička neustále zásobuje jejími tituly. teď už skoro rok úspěšně odolávám, a věnuju pozornost mým vlastním knížkám, které se tu bezděčně nakupily, a trpělivě čekaly na mou pozornost. jako poslední z nich byl právě listopád. 

já konkrétně, jako devádesátý pátý ročník nemám absolutně žádnou zkušenost, a tím pádem ani tucha, jaký to bylo žít v době před sametovou revolucí. pro mě můj dnešní svět znamená svobodu a samostatnost, a i restrikce v podobě covidových opatření pro mě určitou dobu byly těžké překousnout. takže si rozhodně neumím představit, jak by se mi žilo v jiným světě. ve světě, kdy si v sobotu nemůžu sbalit batůžek a jet na pár dní do berlína, kdy nemůžu říct, že s něčím nesouhlasím, a hlavně ve světě, kdy už je můj osud předem určen na základě "puntíků", které mají moje rodiče. 

listopád je názornou ukázkou toho, jak to mohlo dopadnout, kdyby se dveře svobodě v osmdesátém devátém neotevřely. poskytuje čtenáři jeden z tisíců příběhů, které se mohly stát, a to činí tenhle román pro mě jedinečným. 

příběh marie, která po listopadových událostech přišla nejen o manžela s dětmi, ale i o naději v lepší zítřky, si začala odpykávat dvacetiletý trest v přeplněné ženské věznici. během svého uvěznění nemá příležitost zjistit, co se stalo s jejím mužem, a z cenzurovaných dopisů, které si vyměňuje s rodiči, nemá ani nejmenší šanci rozumět tomu, co se stalo se světem venku tak, jak ho znala. když jí tedy po patnácti letech podmínečně propustí, začíná od nuly sama na vesnici, do které ji poslali představitelé socialismu pracovat, aby odčinila své skutky "na svobodě".

mezitím, u pěti dubů vyrůstají "opuštěné" děti pod dohledem vychovatelek, jako chovanci budoucnosti národa, se vštěpovanými hodnotami socialistického režimu, jehož podporu mají jednou zajišťovat z významných i méně významných pozic. samozřejmě nejlépe jako práskači každého podezřelého chování. mezi dětmi vyrůstá i magda, které je ze své podstaty ráda, že se o ni stát takhle stará, protože věří tomu, že svět venku je zlý, a nikdo tam na ni nečeká. sama se v dětství setkává s příběhy svých spolubydlících, z nichž některé, při menším zakopnutí, zmizely z jejího života beze slova. 

výchova v dětské ozdravovně magdě zajistí dobrou budoucnost, významné postavení, byt i dobrý plat. zdá se, že pro ní je svět až na pár šrámů v pořádku, až do té chvíle, kdy ji jana nepředá adresu matky žijící na vsi, která se jí údajně kdysi vzdala. magdu přemůže zvědavost, a do vsi se pod dobrou záminkou vydá. chce vidět ženu, která se vzdala možnosti vychovávat své dítě, která jí vzala možnost vyrůstat v rodinném prostředí. po krátkém setkání místo opouští, a je přesvědčená, že je správné nechat tyto dveře v jejím životě zavřené.

až po několika letech se k ní dostane svazek dopisů, které byly adresované v dětství jí z věznice, kde její matka odpykávala trest vlastizdrady, a manžel jí podpoří v idei, že se za ní znovu společně vydají, aby konečně dala šanci jejich seznámení. tou dobou už se ale s matkou nesetká, a tak jediné, co po ní zůstává, je hrstka psaných dopisů.

_

geniální. čtivé. příběh hrozně odsýpá, baví, a dal by se přečíst jedním dechem. propletenost příběhů a různé povahy charakterů, které jsou v románu popsány, dodávají na autentičnosti nejen s dobou, jak by si jí neznalý představoval, ale i s realitou lidských povah tak, jak jsou známy nehledě na politickou situaci státu. věřím, že listopád je dílo, které by si měl každý přečíst!

hodnocení: 10/10 ✨🤯

Žádné komentáře:

Okomentovat