diary ~ zrcadlení: práce jako zábava, pohoda i trápení

nikdy jsem nebyla člověk, co se soustředí na kariéru, má potřebu jí přímo budovat a obětuje jí určitý části svýho osobního života. WLB pro mě není jen pojem, ale modla. oháním se tím ze všech stran, a pečlivě si střežím každou jednu chvíli svýho volnýho času. nedejbože, když mi jí má práce narušit. nesnesu slovo flexibilita, protože jediná opravdová flexibilita, kterou zaměstnavatel chce slyšet je ta z vaší strany. pořád vás nevnímá jako rovnocenného partnera toho obchodního vztahu, který jste spolu podpisem uzavřeli. práce výměnou za mzdu. očekává od vás, že budete vidět mnohem větší motivaci, než je právě mzda, a často to tak určitě je, když vás práce baví a naplňuje. ale zapomíná se na to, že za práci chcete důstojnou mzdu. a co každýmu z nás připadá jako důstojná mzda se liší podle našich nároků a požadovaný úrovně života, podle vzdělání, kvalifikace a taky i cílů. účty totiž platit musíte furt - ať vás práce baví nebo nebaví. 

zvláštně se to ale otočí, když zjistíte, že si vyděláváte slušnej balík, ale děláte práci, ze který jste neustále ve stresu, špatně spíte, jíte, sníte. vezmete si volno, a začnete přemýšlet, jestli je tohle ten život, který pro sebe vidíte na další roky. a uvědomíte si jednu zajímavou věc. že peníze pro vás ta nejhlavnější motivace vlastně vůbec nejsou. že chcete ráno vstát a jít do práce, která vás posouvá dál, zajímáte se o ní, rozumíte jí a jakmile zavřete noťas, jako by neexistovala. 

za dobu svý existence jsem měla slušnou řádku brigád, převážně dlouhodobých. protože vždycky jsem si vybudovala dobrý vztahy s kolegy i se šéfem, vždycky jsem byla ta zodpovědná a ochotná, co zaskočila, když bylo potřeba.vždycky jsem byla ukázkovej brigádník a podle mě měřili hodnotu kvality brigádníků dalších (což je taky špatně, ale o tom teď mluvit nechci). nastavovala jsem hladinku vysoko a vždy měla respekt a uznání ostatních. když mi poprvý nevyšla vysoká, bylo to kvůli kombinaci nutnosti finanční nezávislosti na rodičích, a asi přílišný únavy z dospělýho života a nechuti věnovat všechen zbytek času škole. když jsem tedy na začátku třeťáku skončila, nastoupila jsem do banky, tehdy netušíc, že se jedná prakticky jen o prodej po telefonu zabalený v řešení příchozích požadavků klientů banky. 

tam jsem poznala, jaký to je, když vás práce emocionálně užírá - měla jsem neustále migrény, moc nejedla, hodně málo a špatně spala. sama sebe jsem ale donutila vydržet tam 9 měsíců, než jsem se opět vrátila do školy. pro někoho je 9 měsíců jako nic, a byli tam takoví, kteří tam pracovali řádku let, ale já nejsem ten typ a pro mě to byla špinavá práce, i když v teple a s kafem v ruce. návrat do školy pro mě bylo smilování, a nastoupila jsem souběžně na brigádu na personální do firmy, ze který jsem právě včera odešla.

v týhle firmě jsem poznala, co znamená, že vás práce baví a ještě slušně platí. ve chvíli, kdy jsem chtěla nastoupit na plný úvazek, to vyšlo. měla jsem na starosti to, co mě bavilo, i to co mě úplně nebavilo, ale celkově to bylo něco, v čem jsem se našla. šlo hodně o kontakt s lidmi na různých úrovních - zaměstnance, uchazeče, stovky cizinců, obchodní partnery, úřady, ministerstvo a podobně. myslím, že jsem svojí práci odváděla líp, než jsem sama čekala a tak nějak mě to dělalo šťastnou. během působení na HR jsem se dostala k práci s různými reporty, prémiovým systémem a na základě toho usoudila, že chci víc. víc tabulek, víc analýz.

takže mi HR začalo být trochu malý, a využila jsem příležitosti dostat se pod japonského vedoucího. vypiluju excel, angličtinu, prohloubím svoje reportingový zkušenosti, říkala jsem si. kde skončila pohoda, začalo trápení. kde skončila komunikace česky, začala ta v angličtině. první měsíc byl v tomhle ohledu hodně náročnej, víc, než jsem čekala, a usuzuju, že jsem se možná přecenila. zbýval mi totiž ještě jeden rok školy, která byla s povinnou prezencí na výuce, mnohdy vyčerpávajícími úkoly s nedostatkem času na jejich vypracování a skupinovou prací, která pro mě byla peklo. skloubit svojí práci, dalších několika lidí, rozdílné harmonogramy, životní fáze i názory. často jsem seděla do noci u semestrálních prací, v práci na půl ucha poslouchala znovu přednášky, absolutně omezila svůj společenský a osobní život. nejezdila na dovolené, výlety ani za rodinou, protože to málo času o víkendech, co zbývalo, jsem potřebovala pro sebe. a v práci to stálo za hovno. 

během posledního roku jsem neustále přemýšlela nad tím, že odejdu. že to není pro mě. a každý mi říkal, vydrž, vydrž. ptej se. uč se. a já - kdy, proč, už ne prosím. 

jako člověk s potřebou svůj život strukturovat a plánovat jsem si spočítala, kdy bude ideální z práce odejít, čekala jsem a možná i doufala, že se tam něco změní. až jsem nakonec bez dalšího plánu dala v červenci výpověď. vědělo to dohromady asi pět lidí, s kterými jsem se během toho roku bavila o všem, co se děje, o tom, jak se cítím. a každý jeden z nich mě podpořil v tom, abych to udělala. na poslední chvíli jsem myslela, že bude lepší z toho vycouvat, ale když jsem to udělala a řekla nahlas - šéfe, rozhodla jsem se, že z firmy odejdu. jako by mi spadla ohromná zátěž ze srdce. takže to bylo správně, myslela jsem si. 

dneska, jako den po tom, co jsem naposledy prošla turniketem téhle liberecké firmy už na mě dopadá nostalgie posledních pěti let. první půlka byla super, a kdybych jí mohla vrátit, byla bych spokojená. druhá už nebyla tak fajn. ale poslední rok, vážení - celý rok, byl utrpení. a i kdyby to nestálo za to, i kdybych si přímo nepomohla, pochybuju, že to bude horší jinde. 

a moje ponaučení?

- vždycky si věci rozmýšlej, jak jsi zvyklá. bojuj dál, jak si zvyklá. neházej flintu do žita, víš, že jsi držák. vždycky ale mysli na to, že prezentace práce je vždycky jaksi noblesnější, než její realita, a stůj si za tím, že když něčemu nerozumíš a nemáš v tom ambice a chuť se to učit, dej ruce pryč! do práce budeš chodit ještě hodně dlouho, a nemá smysl kvůli ní šedivět už v sedmadvaceti.

s láskou k sobě i dalším

r.