jiný kraj, jiný mrav. ta práce nebyla přímo to, co jsem si vysnila. ani peníze, co mi nabídli, pro mě nebyly prioritou. tou byla právě ta změna a pohoda, kterou jsem aspoň na chvíli chtěla zažít. proto jsem se vrátila k tomu, co jsem dobře znala. personální. nehledě na dojíždění vlakem, z kterýho jsem musela jít ještě dalších patnáct minut do práce, nehledě na nenormální systém počítání docházky, díky kterému moje 7,5 hod pracovní doba nakonec znamenala stejně více času stráveného pod střechou téhle firmy, nebyly tohle důvody, proč jsem nebyla spokojená.
já jsem nastoupila s odhodláním věci měnit, nadšená, že poznám nové lidi, nové prostředí. že vypadnu ze kostnatělého korporátu. čekalo mě ale jedno velké zklamání, a s tím zklamáním jsem do práce chodila další tři měsíce. protože pocit, který jsem v tomhle prostředí měla bezprostředně po nástupu neustupoval, vnímala jsem jako zázrak seslaný z nebes, když se mi ozvali z firmy, do které jsem asi měsíc předtím posílala životopis. na pohovor jsem okamžitě kývla, i když už jsem v hlavě měla rozsvícený majáčky. jednou mi ta změna přece nevyšla. i tak jsem se ale těšila, a poslední říjnový týden jsem jela asi tak podruhý v životě do Jablonce.
z pohovoru jsem odcházela se smíšenýma pocitama - spokojená s mou upřímností, a na vážkách s tím, jak musela moje realita působit. jak musí vypadat, že jsem před čtyřmi týdny nastoupila do práce, kterou už teď vnímám jen jako přestupní stanici. tyhle pocity neustupovaly, a když jsem doma i s kamarádkama mluvila o tom, jaký to vlastně v nový práce je, vnímala jsem to jako moje osobní selhání. že přece, kdybych byla dobrá, tak nebudu chtít zase utýct. nebudu se zase cítit o šest let mladší, jako když jsem nutně potřebovala odejít z Komerčky. tady ten stres byl jinej. nešlo o nátlak vedoucího na výkon, šlo spíš o prostředí jako takový.
abych byla naprosto upřímná, nikdy jsem se nesetkala s místem, kde by se mnou zacházeli kolegové tak, jako tady. nikdy jsem se nesetkala s tím, že jen proto, že nesdílíte stejný humor nebo se nesnažíte vší vervou zapadnout, nakonec budete jako na obtíž. na druhou stranu jsem potkala pár lidí, který maj srdce na správným místě, a co víc - i rozum. tyhle lidi mi pomáhali přežít každej jeden den, a nebýt jejich podpory mimo té, které se mi dostávalo doma, tak půjdu i radši na pracák. a nad tím jsem poprvé v životě taky uvažovala. vstávání s žaludkem, co se obrací, na pokraji nervovýho zhroucení, jsem každý ráno vstala, nasedla do toho vlaku a vydala se na patnáctiminutovou procházku do místa, který se pro mě stalo odstrašujícím příkladem. v hodnotách. ve vztazích. v profesionalitě. když jsem oznámila, že končím, vedoucí nebyl překvapen. to překvapilo mě. všechny pocity a myšlenky, který jsme si řekli při mým odchodu byly pravděpodobně vyvětrány během vánočních svátků, ale já měla konečně pocit, že jsem to řekla nahlas.
když jsem tedy konečně naposledy opustila dveře téhle firmy, cítila jsem jenom úlevu. nadechnutí se čerstvýho vzduchu do plic, a pozitivní náladu. ta poslední cesta na vlak pro mě byla nejšťastnějším momentem posledních tří měsíců.
nástup do nový práce v lednu byl zase něco, z čeho jsem měla strach. seděla jsem na vstupním školení a prakticky se modlila, aby to nebylo hrozný. když už to nebude super, tak ať to jde aspoň přežít. pořád jsem se cítila nesvá, obezřetná, uzavřená. nechtěla jsem sdílet moc o sobě, kdyby to někdo chtěl použít jako jakoukoli munici proti mně v budoucnu. v týmu jsme byli i se mnou čtyři. ženský rozumný, dávno po pubertě, šéf fajn. a tak jsem každým dnem přicházela do práce s mnohem větším klidem na duši. s pocitem, že můžu dýchat. a i když pro mě nebylo moc práce, bylo to jiný než tenkrát v Densu. i když to byla ta stejná pozice, stejná náplň práce, bylo to jiný. ten vzduch ve firmě je naprosto odlišnej od těch, co jsem dýchala jinde.
a tak to za chvíli bude rok, co jsem v nový práci. ten skoro rok mi utekl rychleji než tři měsíce v KSM. ten skoro rok mi umožnil znovu začít snít, myslet na budoucnost a budovat si život. dal mi chuť do tý práce chodit a nepřemýšlet nad tím, jestli je úterý nebo pátek. nepřemýšlet nad tím, kolik času ještě musím v týhle práci strávit, než budu moct utýct. protože teď, teď utíkat nechci. jsem spokojená, tam kde jsem, a i když jsem tady na to místo musela projít trnitou cestou, jsem ráda za to, kam mě to dostalo.
netvrdím, že nejsou dny, kdy jsem naštvaná, přetížená a nebo laxní. ale jsem spokojená. SPOKOJENÁ. a to je to, co si z toho odnáším. a vloni jsem se chtěla ponaučit. takže letos to potvrzuju.
Žádné komentáře:
Okomentovat