bez obalu: terapie mlčením

když jsem kdysi jako dospívající psala na svůj blog (budiž mu země lehká spolu s platformou blog.cz), sbírala jsem inspiraci, kudy jsem chodila. ať to bylo na způsoby, kterými si ostatní vedli deníky, jak chodili oblíkaní nebo jak se líčili. dodneška vzpomínám, jak mě blogování bavilo, a lituju jen, že jsem se těch webů někde na střední vzdala. dneska bych si je totiž moc ráda přečetla, podívala se, jaké layouty jsem pro ně vytvářela. byl to můj největší koníček. tvoření. věnovala jsem se mu odmala. ať už z papíru, z barev na sklo, z háčkování řetízků nebo pletení náramků z bužírek. tvoření mě provázelo dětstvím i dospíváním, a tak nějak zformovalo člověka, kterým jsem dnes. 

miluju makeup a péči s ním spojenou, miluju malování, čtení i psaní. galerie, plátna v komoře i notýsky jsou mi toho všeho důkazem. tvoření vnímám jako způsob sebevyjádření, a teď bych se pro změnu chtěla věnovat právě tomuhle koníčku. psaní. 

spousta lidí dneska nečte. nemyslím tím ani tak knížky, jako prostě psané slovo. a možná je mi to trochu útěchou, protože vím, že si díky tomu můžu dovolit pootevřít skořápku, ve které žiju, aniž by mě to zranilo. a pokud mě to zranit má, kolik lidí si přečte blábol, který tu já píšu občas pár desítek minut, hodin, ba někdy i dní. kolik lidí je schopno dočíst nějakou formu přiznání jiného člověka, když ho nezná? 

možná ten, kdo rád čte. možná ten, kdo se rád nechává unést příběhy ostatních lidí. možná i ten, kdo se nudí a potřebuje zkrátit cestu vlakem. možná je to ale i ten, komu záleží na ostatních a chce svým čtením vyjádřit podporu. každopádně, nedělám si naděje, že takových lidí je spousta. totiž, možná to je mi právě tou útěchou. že těch lidí je tak málo, že si můžu psát, co se mi zlíbí. že tu nebude nikdo, kdo půjde shodit moje pocity ze stolu. kdo zneužije možnost nahlédnutí do mýho deníčku. 

vždycky jsem to tak měla. potřebu se ze všeho vypsat. už od mala, kdy jsem měla deníčky na zámek, a psala si do něj, co se mi během dne stalo, abych na to nezapomněla. deníčky už jsou ale dneska  pryč, stejně jako moje blogová historie. dlouho jsem psala do wordu na starém počítači, ale i všechny tyhle zápisky jsou pryč, stejně jako ten počítač. a tak to píšu sem. ne všechno, ne vždycky, a rozhodně víc než polovina napsaných věcí visí v konceptech, které nikdy nebudu publikovat. chtěla jsem ale mít místo, kam budu ty pocity soustřeďovat. zase pro jednou mít pocit, že vypsat se ze všeho opravdu pomáhá. že to je vlastně taková terapie mlčením. terapie, která mi dovolí vypsat se z pocitů, které mám, uzavřít v sobě věci, které mi visí na mysli, způsob, jakým nechat život plynout dál. 

a možná tohle někdo bude číst, pokud na konci zmáčknu tlačítko publikovat, a nebo to nikdo číst nebude. nebo tenhle článek nikdy publikovat nebudu, a zůstane tak jedním z mnoha konceptů, které se mi tu připomínají, a občas si je přečtu sama pro sebe. ať tak nebo tak, tohle mi pomáhá. 

nikdy jsem se necítila trapně za svoje koníčky, a nikdy mi nevadilo cítit se možná trochu jinak než ostatní. být víc zádumčivá, uzavřená. nikdy jsem neměla problém najít si kamarádky, se kterýma jsem si mohla o všech pocitech povídat, ale tohle je jiné. je to komfortní. za všech situací. o čemkoli. kdo taky píše, určitě tomu rozumí. tím, že o těch věcech přemýšlím, píšu a někdy dovolím i ostatním si o nich přečíst, mám pocit, že svůj život posouvám vpřed. že i když se mnou nemusí každý souhlasit nebo mě vůbec pochopit, nedržím v sobě nic, co by mě brzdilo. 

je to jedním ze způsobů, kterýma se učím komunikovat. vyjadřovat svoje pocity. překonávat svoje strachy. a tahle cesta asi nikdy neskončí, ale já přijímám všechno, co mi přináší a doufám, že se budu moct podívat i za dalších pět, deset nebo i patnáct let na to, jak jsem se cítila. jak jsem překonávala překážky, před které mě život stavěl, jak jsem opouštěla a potkávala lidi, kteří mi pomáhali v různých etapách, jak jsem smýšlela a vytvářela si názor na svět a můj život v něm.

s láskou

r.