mluvila jsem o tom dlouho. hodně dlouho. že bych se jednou chtěla podívat do Vídně. že bych se chtěla projít v zahradách u Schönbrunnu, že bych chtěla naživo vidět, kde že to pobývala Sissi, o který jsem toho tolik přečetla. a pak, když nás nebavilo čekat, než se vyřídí všechny formality do Ruska, jsme se domluvili. říjen = víkend ve Vídni.
až do poslední chvíle jsem pořádně nedokázala vnímat, že někam odjíždím. to je znamení, že jsem to fakt potřebovala. v práci jsem strávila poslední dny snad víc času než doma, doma nepřemýšlela nad ničím jiným než prací, protože pořád bylo spoustu restů, co mi zbývalo. ale když jsem ráno sedla na autobus do Prahy, konečně mě to opustilo. byla jsem vyčerpaná, potřebovala kafe, připadala si jako z koše, ale věděla jsem, že po obědě už budu stát jinde. v jiným městě, v jiný zemi, s jinou náladou. s kocourkem po boku.
myslím, že v pátek jsme byli oba dva víc než vyčerpaní, a tak jsme se jen jeli podívat na Marialhilfer Straße. Večer jsme pak zašli na wafli do Fresh & Berry. ještě teď mi tečou sliny, když si vzpomenu, jak moc dobrý to bylo. a protože Vídeň je krásná hlavně v noci - všechno tak krásně svítí, až vám z toho září oči, nemohli jsme si nechat ujít St. Stephan's Cathedral. procházeli jsme se uličkama, a mně konečně došlo, že jsem tam, kde zrovna chci, a s tím, s kým tam chci být.
v sobotu ráno jsme si dali v hotelu snídani, a vydali se na místo, který bylo vedle mýho dětsky vysněnýho Schönbrunnu snad jediný další, který jsem musela vidět dřív, než zase odjedu domů. procházeli jsme se uličkama, až jsem došli k všem určitě známýmu Hundertwasserhausu. nejhezčí na tom celým je, že to odráží vlastně život, myšlení a tvrzení samotnýho umělce. v životě nic není jednolitý, pravidelný, přesně daný - to je to krásný.
následovalo odpoledne na už zmiňovaným Schönbrunnu. já nevim no. je to obrovský. líbilo se mi bludiště. líbily se mi keřový bambule, jak jsem pojmenovala keře tvarovaný do geometrických tvarů. zámek se mi až tak nelíbil. ale gloriette. vyšplhat se do toho kopce, moc si sednout a jen se dívat na město. to bylo krásný. to se mi moc líbilo. vydržela bych tam až do večera. jen tiše sedět.
protože ale nezbývalo moc času, a protože jsme se večer chystali do Prateru, vrátili jsme se do města. do hotelu. pro kožich. a taky jsem si dala šlofíka. po setmění jsme už ale byli tam. všechno svítilo. všude hrála hudba. lidi se smáli. křičeli. atrakce se hejbali závratnou rychlostí a já jen byla ráda, že stojim nohama pevně na zemi.
bohužel, měli jsme jen víkend - v neděli jsme tedy zajeli znovu na Stephansplatz, ať si tu nádheru můžu vyfotit za denního světla, nakoupili dárečky, a pomalu se loučili. když někam jedu, musím si ty místa hlavě užít. nemůžu jen lítat z jednoho na druhý, abych toho stihla co nejvíc. musím mít možnost se tu zastavit, a jen tiše zírat. a nad ničím nepřemejšlet. proto jen takhle. ale aspoň je o důvod víc, se sem zase někdy vrátit. na dýl.
R.
Žádné komentáře:
Okomentovat