vždycky jsem snila o tom, že procestuju místa, který mě zaujaly z vyprávění, z fotek, z příběhů, nebo prostě jenom proto, že jsou. dneska si postupně odškrtávám ty místa, co jsem viděla ze svýho wishlistu, a pomalu na něj přidávám další. ty, který chceme vidět spolu. a protože nás cestování spolu baví a naplňuje, rozhodli jsme se, že k výročí si dáme další menší dovolenou - dovolenou v berlíně.
cestu jsme měli promyšlenou už v říjnu, kdy jsme byli ve vídni - dávali dohromady místa, na který se chceme podívat, hledali ubytování a dopravu. po novým roce, kdy jsem ale sesumírovala dohromady podrobnej itinerář naší cesty (s tím jsem krapet nemocná, uznávám) už jsem konečně věřila tomu, že tam vážně jedeme. uprostřed mýho relativně neúspěšnýho zkouškovýho to taky byl čas, kde jsem doufala, že si odpočinu a posbírám energii k další snaze to ve škole zvládnout.
v berlíně jsme byli od 12. do 15 ledna, a ačkoli jsme se původně báli zimního počasí, nebrodili jsme se sněhem, ani se neklouzali na zmrzlých chodnících. místo toho nám jeden celý den propršelo (rip my makeup), a další den foukal ledový vítr - ale počasí nebylo nic, co by nám mohlo víkend zkazit.
protože jsme měli hotel přímo u nákupní zóny na kurfürstendamm, domluvili jsme se, že první den strávíme jen tam - kupodivu jsme si ani jeden nic nekoupili. večer jsme šli brzo spát, oba jsme byli vyčerpaní ze stresových dní před odjezdem, a chtěli jsme už být uprostřed nedělních toulek po městě.
plán byl jasnej - první alexanderplatz, a postupně dál až k projití ostrovu muzeí. protože aplikace berlínský městský dopravy pro mě byla trochu chaotická, a i přes nastavení angličtiny jsem nemohla porozumět tomu, proč se 4 různý místa jmenujou velmi podobně, dostali jsme se asi po padesáti minutový cestě na klidnější kraj města, kam jsme vůbec v plánu jít neměli. došli jsme až ke spandau citadel, což, jak jsem se pozdějš dočetla, je jedna z nejzachovalejších pevností v evropě. v minulosti fungovala i jako vězení, během druhé světové války pak jako nacistické laboratoře, a později i jako střední škola. dnes funguje jako muzeum s galerií, kde probíhají výstavy.
po návratu z končin města do centra jsme zůstali fascinovaní stát u fernsehturm - televizní věže. počasí nám moc nepřálo, a díky mlze a šeru nešlo ani vidět na vrcholek. v kouli uprostřed je i restaurace, výhled tam musí být k nezaplacení, když je jasno. jedna z věcí, kvůli který mě baví jezdit po různých městech je architektura - precizní práce stavebních umělců, jednou z takových staveb pro mě byla červená radnice postavena z červených cihel, podle kterých je i pojmenována.
další zastávkou měl být ostrov muzeí, ale protože pršelo opravdu hodně, zastavili jsme se jen u berlínské katedrály a potom utíkali na jídlo. jedno by měl každej vědět, a to, že když někam jedu, musím mít předem vybraný podniky, do kterých se půjdu najíst - nejradši mám bistra - bagely, ciabatty, sandwiche a kafe v baculatých hrníčcích, jednoduchej interiér a příjemná hudba na pozadí. proto jsme už dopředu věděli, co nás v good q čeká, a věděli jsme, že jsme nešlápli vedle.
po kafi a příjemným odpoledním povalování jsme jeli na památník holocaustu, který snad nemůže nikdo při návštěvě berlína vynechat. celé okolí je prošpinované místy, kam se člověk chce podívat. pro nás byla zastávkou i známá braniborská brána (do příjezdu do berlína jsme nevěděli, že se tzv. brandenburger tor u nás nazývá braniborskou branou, haha) a krátký úsek tiegarten.
braniborská brána patří k symbolům berlína, a byla postavena jako celní brána berlína v 18. století. ke konci druhé světové války byla poškozena dělostřelbou německé armády - v padesátých letech byla potom rekonstruována.
"Mr. Gorbachev, open this gate! Mr. Gorbachev, tear down this wall" - prezident USA, Reagan
v pondělí po snídani nás čekala jako první návštěva tzv. east side gallery. přesně 1316 metrů umění pod širým nebem, tvořeno umělci z různých koutů světa. většina děl by měla zachycovat svobodu, která po pádu berlínské zdi ovládla německo. její postavení rozdělilo nejen německo, ale i evropu, na západní a východní. byla postavena v roce 1961 a během doby, kdy stála při snaze o přestup z východu na západ zahynula spousta lidí. pravděpodobně nejznámějším uměleckým dílem je polibek dvou hlavních aktérů - Brežněva a Honeckera.
naobědvat jsme se šli do east & eden - další útulný neformální bistro, a poté zamířili na ostrov muzeí. popravdě - aktuálně tam snad polovinu muzeí rekonstruují, takže vlastně jedna z věcí, na kterou jsem se těšila nejvíc pro mě ve skutečnosti potom bylo maličko zklamání. věřím ale, že v létě to musí být nádhera - gigantické stavby, slunce a rozkvetlé zahrady.
protože nám zbývalo spoustu času, museli jsme si udělat zastávku v židovském muzeu. nemá smysl vysvětlovat, co to v člověku nechalo, a jak instalace uvnitř na člověka působí - to si musí každý zkusit vidět sám. ale moct nahlédnout do "prázdnoty", která se v lidech skrývala, do bezpráví, které se jim dostávalo v hojné míře, a do jejich kultury, si myslim bylo víc než poučný.
za mě jsem si z berlína za takovou chvilku nemohla odnýst víc, a řekla bych, že mě tenhle náš víkend hodně obohatil - člověk víc vidí, víc cítí. a jestli to za tak krátkou chvilku můžu říct, tak jsem si berlín zamilovala. miluju umění, miluju nadějný myšlenky a vysněný cíle. a tak nějak to tady všechno cejtím.
R.
Žádné komentáře:
Okomentovat