budapest || a real fairytale.

cestování je podle mě ta nejlepší forma odpočinku. nejlepší ze všech. miluju to - dýchat jinej vzduch, cítit jinou atmosféru, bejt nervózní z toho, jak to celý dopadne. dát si po dlouhý cestě v hotelu sprchu a vyrazit do města. toulat se po venku do noci, jen tak, jako kdybysme tam odjakživa patřili. to je to, co mi dobíjí baterky, když už nic jinýho nezabírá.

maďarsko pro mě nikdy nebylo zemí, do který bych se nějak hrnula. bylo to prostě maďarsko. lázně, víno, klobásy. když jsem ale začala koukat na fotky, hledat místa, jejich historii a zajímavosti, připadalo mi to hned jako další kus evropy, kam se musím podívat. ubytování i cestu jsme začali řešit prakticky hned po zkouškovým. perličky města jsem zkoumali v průběhu celých měsíců, až to nakonec všechno začalo dávat nějakou formu. 

přišel duben, a my jen odpočítávali dny do odjezdu. tohle bylo poprvý, kdy jsme den před odjezdem ještě neřešili práci, odvoz Charlese na hlídání a všechny další nezbytnosti. i tak to ale nebylo o nic míň vypjatý. měli jsme zaplacený naše první ubytování přes Airbnb a hostitel s námi vůbec nekomunikoval - z toho jsem byla trochu ve stresu, i přes to, že byl hodnocen jako výborný hostitel. všechno to ze mě ale ráno, kdy jsme zamkli byt a došli na tramvaj spadlo. my jedeme na dovolenou!

do budapešti jsme přijeli okolo 16h a ubytovali se, dali si sprchu a vydali se na jídlo. počasí nevypadalo úplně směle, ale to nás nemohlo odradit. bydleli jsme prakticky za rohem od hlavního centra pešti, takže pro nás byla první zastávka jasná. parlament.

symbol maďarska a jedna z největších parlamentních budov světa - prý čítá na 700 místností, maďarsky országház. jeho stavba byla dokončena až v roce 1907, leží prakticky na břehu dunaje, kousek od železných bot na dunaji, které mají připomínat smrt maďarských židů za 2. světové války. 

tady jsme strávili zbytek prvního dne, sledovali, jak se pod šerem pomalu rozsvěcí mosty a budínský hrad s rybářskou baštou na druhém břehu řeky. tady už jsem se zamilovala. nádherně osvětlená budapešť, příjemná nálada. všechno to hrálo.

naše cesta pokračovala, a taky končila v pešti. co jsme si ale nemohli nechat ještě ujít, byl řetězový most. schézenyi lánchíd byl prvním kamenným mostem, který spojoval budín a pešť. je průchozí i pro chodce, a je z něj nádherný výhled na obě části města. my došli jen asi do půlky, protože večer už byla celkem zima. cestou do apartmánu jsme si koupili maďarský tokajský víno.

když nad tím tak přemýšlím, tak první den je pro mě vždycky nejdůležitější. první dojem, kterej na mě město udělá. budapešť zaválela. když to tak všechno hodnotím, všechny ty města, kde jsme byli, tak po moskvě se mi tu asi z historickýho hlediska, líbilo nejvíc.

chvíli nám sice trvalo se zorientovat, protože maďarština je nám úplně cizí (dodneška si pamatuju jen kijárát, haha), ale naštěstí nebylo moc kde se ztratit.

ráno jsme si došli na snídani do lion's locker coffee & breakfast, kterou jsme měli vytipovanou dopředu, a rozhodně jsme nešlápli vedle. personál byl víc než ochotnej, jídlo bylo výborný a prostředí hrozně příjemný. za nás, doporučuju. po  snídani, která vlastně byla spíš oběd, jsme se vydali okolo ruskýho kola, baziliky sv. štěpána na metro, který nás převezlo do budína. protože se ale šíleně rozpršelo, a my nechodíme vybavený do špatnýho počasí, jeli jsme do westendu, podívat se do krámů, než déšť trochu přejde. míň přehlednej obchoďák jsem v životě nebyla, a možná bych to tak srovnala s pražským palladiem - tam už taky nikdy neplánuju jít. po obědě v kfc jsme jeli opět do budína. počasí se trochu vybralo, a my se svezli lanovkou na budínskej hrad. díky pochmurnýmu počasí a faktu, že nebyl víkend, tu bylo fakt málo turistů. my jedni z nich. cesta lanovkou se mi líbila, a nevadilo mi za minutovou jízdu vyhodit těch pár fufňů. nahoře se nám otevíral krásnej výhled na celou pešť.

z budínskýho hradu, kde jsme se potulovali dlouho (protože jsme zabloudili v těch všech uličkách a průchodech, haha) jsme pokračovali ke chrámu sv. matyáše a rybářské baště. rybářská bašta má 7 věží, a četla jsem, že věže jsou symbolikou maďarských kmenů, které se tam usadili. oproti jiným pamětihodnostem je poměrně mladá, a spousta maďarů jí proto nepokládá za památku v pravém slova smyslu. naopak je pro hodně z nich kýčem, který nepatří mezi ostatní - gotické stavby s pravou historií. já si jí ale zamilovala, a po pohledu na noční, osvětlený město je to asi nejhezčí místo, kde jsme byli. romantický, pohádkový. snílkovský. za symbolický vstupný je navíc možný i do některých věžiček jít. z nich je opravdu krásný výhled.

den pro nás končil, byli jsme zmrzlý, dali si kafe a šli domů. musím ale ještě zmínit, že jsme bydleli na trase metra m1 - to je druhá nejstarší linka metra v evropě (starší je jen v londýně). zastávky jsou zachovalý a udržovaný v původním stavu, takže se můžete projet historickým metrem. vevnitř jsou starý sedačky, místo klasickýho zvonění při otevírání dveří, na který jsme všichni zvyklý metro bzučí jak starý zvonek, a držadla jsou hnědě kožená. 

ráno jsme přemýšleli, kam na snídani, měli jsme pár míst předem vybraných, a tak jsme se rozhodovali, do kterýho pojedeme. vyhrálo to u nás jm6, což je vlastně taková malá kavárnička o čtyřech stolech, výborných plněných houskách a domácím pečivu. no nevypadá to nádherně?!

po snídani jsme jeli na géllertovu horu, což je místo, kde máte výhled opravdu na celou budapešť. konečně nám i vyšlo počasí, a ten bambilion schodů nás ještě zahřálo. dole u metra se nachází géllertovy lázně (nestihli jsme, ale jednou, až se sem vrátíme, je musíme určitě navštívit), a hned vedle nich začíná cesta nahoru. cestou potkáte kostel, který je v jeskyni! citadela a vojenské muzeum se nachází nahoře. my si prostě jen sedli a užívali si výhled (a taky jsem musela rozdejchat ten prudkej vejšlap, omg). 

po obědě jsme se šli projít po andrássyho třídě - ulice je skoro 2,5 km dlouhá, a vede až k náměstí hrdinů. památník milénia, který se tyčí uprostřed náměstí, na jeho vrcholu je socha archanděla gabriela a dole 7 knížat. když pokračujete dál za náměstí hrdinů, dojdete až k hradu vajdahunyad, člověk jako by se ocitl ve středověký pohádce. 

začínalo už se pomalu šeřit, a tak jsme zašli na kafe, a čekali až bude úplná tma. pravej čas na to, jít na ruský kolo (ruský budapešťský kolo, kterýmu mám z angličtiny pořád nutkání říkat oko). projížďka trvala asi 10 minut, a bylo to krásný zakončení našeho velikonočního výletu. přes plexiskla se nedá moc hezky zachytit osvícený město, ale aspoň to člověka donutí užít si tu chvíli. potom jsme už jen zašli koupit suvenýry, který jsme zvyklý kupovat sobě i rodině.

návrat do reality byl pro mě spíš jako noční můra, a tak jsem se zmohla tohle povídání dopsat až dnes.

pár zajímavostí

• maďarský víno je zatím fakt nejlepší, co jsem pila (promiňte mi, habánský sklepy).
• budapešť se dá projít tak docela pěšky - památky jsou blízko u sebe, a je jich spousta.
• maďarštině nikdy nebudu rozumět.
• díky kurzu si člověk připadá mnohem bohatší než u nás (100huf je cca 8,50kč).
• angličtina nebyla takovej problém, jak jsem čekala. byli jsme příjemně překvapení, že jsme se všude parádně domluvili.
• systém platnosti jízdenek je pro mě nepochopitelnej - obyčejná jízdenka má platnost 80 minut (dáte za ní 350huf), ale není přestupná. nejvíc se tedy vyplatí jezdit metrem, kde se přestupnou stává. načerno tu taky nepojedete, každá stanice má revizory hned u místa, kde jsou strojky na označování jízdenek.
• ulice, které nejsou přímo u žádných památek jsou stejně špinavý, a pošmurný jako často vidíte v praze (takže si vlastně připadáte jako doma, hah).

s láskou, R.