nedávno jsem narazila na jedno zajímavý téma v práci. samozřejmě jsem ho už stihla probrat doma i s kámoškama, ale pořád mi připadá, že to v sobě nemám uzavřený, a tak mám potřebu se ještě jednou vyjádřit. snad naposledy. láska k sobě samému. přirozenost. chlapi mají radši přirozenost. proč se sama sobě nelíbíš? nerozumím ti. pojďme se bavit o tom, co je bullshit, v jaký žijeme společnosti, a co vlastně selflove dneska znamená. radikálně.
dostali jsme se do doby, ve který vyzdvihujeme sebelásku, velmi často zmiňujeme body shaming a musíme být hyperkorektní. takhle to aspoň slýchávám. dokážeme ale ještě vůbec určit hranici mezi sebevyjádřením a nepříjemnou kritikou? umíme ještě určit hranici, kdy přestat? kdy platí žít a nechat žít?
je to vlastně docela zajímavý, když se nad tím zamyslíte. oháníme se svobodou názoru, když nás někdo sejme. oháníme se tím, že s náma ostatní nemají sdílet svoje pocity, starosti či radosti, když nechceme, aby do nich ostatní rejpali. oháníme se tím, že všechno víme nejlíp, a nedokážeme se smířit s tím, že někdo nehodlá přijmout náš názor za svůj. neumíme pochopit, že se nemáme snažit o to, mít nad ostatními moc. vlastnit je. mazat jejich individualitu. neumíme poskytnout konstruktivní kritiku. neumíme chválit. a dělat věci nezištně.
vítejte ve světě všeználků. už jsme si vyzkoušeli, že umíme být epidemiologové, lékaři, politici, soudci, dokonce i vojáci a učitelé. ten seznam vlastně nikdy nekončí. umíme mít ale taky určitou sebereflexi?
káže vodu, pije víno.
zpravidla ten, kdo všemu nejlíp rozumí, a vše má potřebu u ostatních komentovat, je člověk, který by nějakou radu do života taky zasloužil. ale zpátky. proto tu dneska nejsme. proč jsem to téma teda nakousla? rozhodně nejsem kat. rozhodně nejsem ten, kdo hodlá určovat, kdo ze dvou táborů je ten, jež má pravdu. rozhodně ale taky nejsem někdo, kdo si radu žádá nebo kdo se hodlá obhajovat vůči ostatním.
nestojím na žádným piedestálu. nejsem vzorem pro ostatní. snažím se ale být svým nejlepším odrazem. bez obalu. snažím se dřív myslet, než budu mluvit. a snažím se vždycky postavit sama za sebe. snažím se bojovat za vlastní privilegia a za život, co jsem si vysnila. a to, jak to dělám, je cesta. cesta, která se může měnit, stejně jako moje názory, a cesta, která mizí za horizontem, takže nikdy nevidím na ten hlavní cíl. po ní ale hodlám sbírat malý spokojenosti, díky kterým se já budu cítit dobře. šťastně. a jestli to někdo nechápe, je to v pořádku. ani nemusí. smysl to musí dávat hlavně mně.
co mě ale dokáže rozhodit je právě to, že někdo, pod záštitou zkušeností, věku, obecnýho přehledu, jájismu a podobně, má potřebu chtít slyšet můj postoj, a pak mi ho pod rukama rozdrtit. chtít slyšet můj postoj, ale vlastně ho vůbec nevnímat. v hlavě si přehrávat svůj mat na šachovnici. možná proto, aby si něco dokázal? aby uspokojil svoje ego? aby byl víc váženej, protože jeho názor má sílu?
nerozumím.
já žiju ve světě, kde si svoje limity určuju já. já, moje mysl. já, moje tělo. a připadá mi jako naprostý barbarství, snažit se mě o ty limity okrást. k ničemu je nepotřebujete. jen pro mě jsou důležitý. protože jsou moje.
takže když řeknu - záleží mi na tom, jak vypadám. chci se cítit dobře, a díky tomuhle jsem spokojenější, očekávám, že si to poslechnete. že řeknete váš postoj, ale nezúčastněně. stejně jako vám vysvětluju já ten můj. protože já to nedělám pro vás, ale pro sebe. a to je pro mě právě ta sebeláska.
přestat se ohánět přirozeností, když první co ráno v ruce držíte je zrcátko a řasenka. když chodíte pravidelně ke kadeřníkovi a na nehty. zamyslet se nad širším obrázkem. nedívat se na mě jako na zjevení, když řeknu, že všechno ve svým životě dělám právě pro sebe. že můj vzhled a postoj k němu neovlivní žádnej chlap. a že jestli se mu taková nelíbím, může si najít jinou. takový, jako jste vy. který kážou přirozenost, ale samy, nalijme si sklenku čistého vína, naprosto přirozené nejsou. které nemají dostatečně silný vlastní obraz, a tak omílají klišé, který už dneska vůbec nikoho nezajímají.
moje vlastní resolution by mělo být naučit se pouštět tyhle věci z hlavy. nedržet grudges. učím se to. pořád. a upustit takhle páru je pro mě ideálním způsobem. aby mi to nedělalo vrásky na čele. protože botox byste mi určitě z důvodu přirozenosti nedovolili. hihi.
takže umělé přirozenosti zdar, přátelé.
s láskou,
dneska trochu upovídaná
r.
Žádné komentáře:
Okomentovat